Ahojky, tak sem zas po dlouhé době píšu na blogísek. :-)
Možná
se ptáte, proč už tu skoro nepíšu? Mám pro to své důvody... Řekněme, že
už nechci TS témata kombinovat s čímkoliv jiným. Se svými myšlenami,
zájmy, ničím... Je to tím, že když lidí vědí, o někom že je, jak to
říct, "jiný", chovají se trochu jinak, rezervovaněji. Třeba to není
znát, ale já to vycítím. Takže jak možná tušíte, založila jsem si jiný
blogísek, který s tímto nechci vůbec spojovat, takže samozřejmě ani
adresu nikomu nedám. Ostatně, stejně tam zatím moc nepíšu.
Asi
bych měla vysvětlit nadpis článku a vlastně psát o tom, o čem kategorie
Deníček je - o aktuálních událostech u mě. Tak tedy, byla jsem opět v
Praze. A zase u doktora... Poslední dobou mě to čím dál víc leze na
nervy, ty návštěvy doktorů. Vždyť tam jezdím skoro každých 14 dní a
většinou k doktorům... A to jsem takhle kdysi jezdila do Chrudimi... Ono
se to v člověku nahromadí a začne mít vůči tomu odpor. Když k tomu
přičteme, že v Praze bydlí dvě největší zrádkyně, co jsem kdy poznala (a
jedné bych paradoxně stále ještě byla ochotna odpustit), tak se není
čemu divit, že Prahu začínám nenávidět.
No a
pro ty, co zajímá TS, byla jsem u doktora J. Přinesla jsem sebou
potvrzení, které jsem si ten den vyzvedla od HF. To, že jsem byla
objednaná na čtvrt na tři a do ordinace jsem šla až ve třičtvrtě, bych
celkem chápala. Bylo tam hodně lidí a já mezitím vyplňovala registrační
papíry. Ale to, že se mnou v ordinaci skoro nic neprobral, jen se mě
zeptal na pár věcí (kolik měřím, co beru za léky, atd.), a byla jsem s
termínem operace během 5 minut u sestřičky, jsem fakt nepobírala.
Samozřejmě mi dal nástupní termín necelý týden před maturitou, takže
jsem to musela probrat se sestřičkou (doktor mě totiž ani nenechal nic
říct, vypadalo to jako by náramně spěchal), se kterou jsem musela zpátky
k doktorovi pro nový termín (který mi nakonec stejně nedal, prý si mám
zavolat, a kvapem někam odešel). Musím říct, že sestřička byla
vstřícnější. Jako dát mi termín a nezeptat se mě, jestli mi to vyhovuje,
zvlášť když budu prý 14 dní ležet v nemocnici, mi přijde jako dost
blbý. I kdyby nešlo o maturitu ale jen o "blbý" uzavírání známek, kdy se
píše mrtě písemek...
Pozn. na následujících řádcích chci psát svoje pocity a četba je na vlastní nebezpečí ;)
Takže
jsme tam vlastně nic konkrétního nevyřešili, jen mi dali na hlavu kupu
starostí. Jako by nestačilo že už teď mám X starostí (vlastně spíš
XXX(L) starostí), ještě musím zařizovat další kupu věcí... Ano, vím že
je to náročná věc, ale když se mám:
- učit na maturitu
- přečíst 20 knížek povinné četby
- zařídit si autoškolu (už fakt chci papíry)
- učit se na ostatní písemky a počítat příklady
- lítat po doktorech
- atd. atd...
a
k tomu ještě zařizovat další věci, tak je toho na mě už opravdu moc. To
je několik hodin denně učení, abych to zvládla vůbec, páč
elektrotechniku a matiku fakt nedávám, pak jednu knížku přečíst za cca. 3
dny, a mezitím dávat pozor na různé termíny a mít na paměti co ještě
musím udělat... Fakt děs, zvlášť když jsem nikdy nebyla zvyklá něco
zařizovat.
Takže jsem z Prahy odjížděla z docela dost špatným pocitem typu "další kupa starostí na krku". Ještě že jsem aspoň na chvilku zašla do Tesca na nákupy se uklidnit :)
No
a poslední dobou se vyskytlo pár slunečných dnů, takže se mi zvedla
nálada přibližně jako teplota venku. Znatelně, ale stále na nízkou
hodnotu. :) Bohužel, když si vzpomenu na to, co všechno ještě musím
udělat (a že mi to všechno musí vyjít), rázem je ze slučného dne nic víc
než temnota. Je to jako když jdeš po ulici, ale nevnímáš svět
okolo, ani slunce, jen temnotu svých vlastních myšlenek. Nevnímáš cestu i
když jdeš nepochybně správně, ani nevíš že jsi tudy šla... Z ničeho nic
se rozbrečíš i když se to snažíš před světem skrýt... Nechceš aby se ti
někdo smál že brečíš. Přijdeš domů ze školy starostmi úplně strhaná, a
uneš se slzami v očích. Proč? To nikdo nepochopí. Ani sama to nechápeš
ale je to tak. Nějaká neviditelná síla tě nutí nedělat nebo udělat
nějaké věci. Cítíš jako by ti duše chtěla vyletět z těla. Vidíš jak
proletí zdí, ale náhle se vrátíš a stále ležíš na posteli, stále tu jsi,
se svými starostmi a nevidíš slunce, symbol radosti, naděje a
optimusmu, jak svítí okny do tvého pokoje. Černé myšlenky jsou totiž
silnější. Tak toto je můj svět, samé trápení, pesimismus a bolesti...
Tak
jsem se vypsala ze svých pocitů, ne že by to nějak pomohlo, ne že bych
si byla jistá že to zítra nesmažu. Ale prostě jsem to chtěla udělat.
Možná bych mohla kromě Prahy nenávidět celý svět, ale jsou místa a
situace, kam bych se podívat chtěla a co bych chtěla zažít. Třeba při
přístím článku budu mít lepší náladu, třeba sem žádný už ani nenapíšu. Kdo ví...
Annia | 5. března 2011 v 9:48 
Chad | 
Taky ji nenavidim, Prahu.
Drzim palecky u vseho co te ceka